Zamyšení čtvrté

Sebevědomí a mindrák Chápu, že ne všichni jsou spokojeni se svým vzhledem. Já sice jsem, protože jsem to prostě já a s jiným nosem bych to já nebyl, ale fajn, už jsem si zvykl. Chápu, že ne všichni jsou spokojení se svojí povahou. Tady už je to trošku zvláštní, ale fajn. Mě taky dřív vadilo, že jsem nedůslednej, neučím se atp. Ale zvykl jsem si. Bud jsem se s tím smířil a zdůvodnil si to nebo jsem se změnil, není co řešit. Něco mi vadí, změním to nebo se s tím smířím. Já jsem sám se sebou naprosto spokojen, možná nejsem krásnej (netuším, kdyžtak potvrdte či vyvratte), možná, podle vás, nejsem ani chytrej, vzdělanej, milej, hodnej, sobeckej, prostě cokoliv, ale mě je to jedno, možná dvě... Pokud mi, slušně a rozumně (!), řeknete, že vám na mě něco vadí, já se zamyslím a jsem schopen se změnit. Jestli to udělám, záleží jenom na tom, jestli mě to nějak omezuje nebo je to vlastnost, kterou jsem předtím neřešil a neuvědomil si, že někoho štvě. Ale teoreticky není problém se změnit. Tot můj postoj. "Oškliví lidé": Lidé, kterým něco vadí na svým vzhledu. Vzhled je vrozený a nedá se s tím moc co dělat, takže je zřejmý, proč jsou lidi nespokojení a já to beru. Prostě chtěji něco zmenit, samozřejmě v rámci mezí. "Strašní lidé": lidé, kteří nejsou spokojení se svou osobou aneb můj osobní název, kterej ted vymýšlím... počkat... co třeba, krémaři (hádejte, jak sem na to přišel? ;-). Krémaři jsou zvláštní lidé, kteří o sobě tvrdí, že jsou strašní, nesympatičtí, zlí, nepříjemní a ne, bůh neví, co ještě. Proč? Nikdy jsem neměl přítelkyni, celkově jsem se líbal s jednou a to dost nakalenou ženskou. Sex jsem logicky neměl (je mi 16). Ve škole tenhle rok možná propadnu. Peníze nemám. Bohatý rodiče taky ne. Nikoho se svýho okolí nemůžu považovat za přítele, kamarádů mám spoustu, ale když je vidím moc často, mám chut je zabít a oni mě pravděpodobně taky. Na živo jsem občas velmi nepříjemnej, do všech miluju, tvrdím jim, že jsou dementi. Neustále se hádám o zbytečnostech a vůbec je dost provokuju. Lidstvo mě neuvěřitelně štve a není moc lidí, který mám opravdu rád, protože si o všech myslím, že jsou neskutečně hloupí. Určitě bych mohl pokračovat, ale myslím, že stačí. A ted otázka? Myslíte si, že mám důvod být spokojenej? Je jedno, co říkáte. Já jsem spokojenej. A proč? Protože mě to netrápí. Neměl jsem holku a nejspíš ještě dlouho mít nebudu a? I kdybych ve školě propadnul, tak co? Tohle je jeden postoj, mě je opravdu skoro všechno ukradený, ale nejsou všichni jako já. Co s tím? Jak jsem říkal, bud se s tím smířím nebo se změním. Já se s tím smířím, někteří se změní. Není to lehký, uznávám, začít se učit a vynechat knížky/koníčky/cokoliv je určitě těžký, ale pokud to nezvládnete, tak jste blbí. Bud se změním nebo aspon nebrečím, ne? Jsem nepříjemnej, buhehehe :'-(( Nikdo mě neche :-( Ale ne! Nikdy se nezměním! Radši budu brečet! Dokážu pochopit hodně, ale brečet na diskuzním foru, že nemám čas je trošku divný, ne? Křičet, že nejsem schopnej se naučit, je taky trochu divný, co třeba se o to aspon pokusit? Já jsem tak ošklivej, hloupej a neveselj, že nikdy nebudu mít přítelkyni. Co třeba nějakou pozvat na rande? A prej, že lidstvo není blbý! LOL!