Haf haf?

Dlouho sem nic nenapsal, ale tímhle vám to vynahradím. Je to dlouhý, epický a souvisí to částečně s tímhle. (TRUE STORY!) A zas? Toš, jsem já vůbec v pořádku? Už minule mi ta slečna se dvěma hlavami zlomila srdce (přesněji: mozek páč srdce je k pumpování, ne k emocím) a já jdu stejně znovu ven a znovu někdy brzo ráno (je asi 12:30 Aktovku Mám). Ale teď jsem lepší, žádný rozmýšlení kam půjdu, žádný zbytečný chcaní (taky vám ta poslední část přijde, tak vtipná?) a hlavně (!) (v poslední době jsem si vykřičníky nějak zamiloval, ani nevím proč, ale není to hustý!!! Ne, není to otázka!!!) jsem si vzal mobil s hudbou… Zde byla obrovská „menší autorova poznámka“ týkající se hudby, a dalších hovadin, pokud o ni máte zájem, zanechte v komentářích (snad to nevyjde knižně nebo na stránce bez komentářů. Panebože, jen to ne!) email (čte se jako se píše) nebo ták… Všimli jste si toho, že po vás jenom žádám kontakt a neříkám k čemu? Jistě, logicky ho chci, abych vám poslal smazanej text, ale řekl jsem to někde? :-P Poslouchal jsem hudbu, procházel se slunečnou ulicí s prasetem na hlavě (ják já ho miluju, oba dva!) a ignoroval lidi, co na mě/mně (není jisté, koho myslím) čuměli, ale vím, že čuměli a jsem rád. Po chvíli na mě promluvila jedna ženská [něco jako minule Renčínův (hází mi to tu Renčíkův :-/) Pane Renčíne (teď zase Tenčíne), jménem firmy Word se vám s Albýnem omluvujeme a neslibujeme nápravu) oblíbený dement] a řekla, že se jí líbí prase. Nepodíval jsem se na ni a jenom naznačil rukou, že vnímám a šel pryč. Po chvíli mě však zastavila a řekla, že ho koupí. Po chvíli řekla, že ne pro sebe, ale pro syna a blá blá dále zprávy Nova TV (pro Zdenka ze sekty Labyrint, nedávno jsem si četl jeho komentář k Jen knize a muž a prostě: dobře ty!) a že mi nabízí cokoliv. Po chvíli mého překvapeného mlčení řekla: „za litr“. A moje odpověď zněla: viz Daník s afrem. Odešel jsem tedy pryč (s prasetem nebo bez? S víc, mín penězma než předtím? Kdo ví, to pro vás zůstane už navždy záhada, pokud se mě/mně nezeptáte nebo pokud neznáte Daníka s afrem). Chodím mimo, vzkaz pro dámu, která mi nabízela peníze za prase: Je nepravděpodobný, že to čtete, protože já se určitě nestanu slavným krákoristou a už tuplem ne s tímhle dílem (což je škoda, protože je to sranda, ne? Mám vtipný myšlenky, ne?), ale pokud to teda čtete, tak určitě nebude problém mě kontaktovat a proto vás prosím, kontaktujte mě/mně. Pokud budu bez peněz, prodám vám obě prasata nebo jedno, záleží jestli jsem vám už jedno prodal a jestli budete chtít. A pokud budu při penězích, není problém pro vás jedno prase vytvořit (pokud jsem vám už jedno neprodal). Těch možností, důvodů proč vás chci vidět je víc a takhle bych tu byl na dlouho, ještě navíc s psaním variant, že jsem vám prase (ne)prodal. Prostě, nashledanou. Procházel jsem se po Brně a sledoval zem. Albýn očumoval ženský v minisukních, ale to sem nepatří a já nemůžu za to, že s ním musím žít. A ani jeden sme neřešili, že je to nemožný, zvlášt, když neumíme šilhat. Prostě jsme šli. Ono je to docela nudný, bez všeho toho močení, co? Albýn říká, že je unavenej a nechce se mu přemýšlet a že prej to mám pro dnešek ukončit. Jenže mně (správně) se nechce… Ale zase, zvládnu psát sám bez Albýna podivný příběhy? Usínající Albýn na mě řve, že jsem jenom hajzl, co využívá jeho talent psát a že bez něj bych byl nula. Aha, takže odtud pramení moje velký sebevědomí (a kde je mindrák? U Albýna?). Albýn se teď vzbudil a říká, že jsem dement a že on mindrák nemá. Jenom prej potřebuje babu, co by ho vyslechla. Což zní strašně, ale napsal jsem to Já, tak mě omluvte. On je i romantik, i když se to nezdá ;-) Šli jsem po ulici, když najednou zapadlo slunce. No fakt, Albýn si s ním hrál a když do něj narazil ten dement, tak ho pustil a ono spadlo do kanálu. Šli jsem pro něj (jak vám neřeknu, to všechno Albýn) a kupodivu (nechápu tam to první „u“, kpodivu smysl taky nedává, ale určitě to dává větší smysl, než kupodivu, to jako zároven k podivu a u podivu? A co je to vlastně ten podiv? Kdybyste teď slyšeli můj přednes, tak byste se taky smáli a teď taky, páč jsem se urazil, že jste se nesmáli). Zde jsem přestal a začal poslouchat hudbu a zamyslel se. Kdybych vám to jenom mohl přednést naživo, tak by vám to přišlo strašně vtipný, škoda, no… Takže, jak už jsem říkal, zamyslel jsem se… A teď si v tom vymáchej hubu ty píčo průsvitná! Tak ne, vtipný to není, ale původní plán byl jinej a ten by vtipnej byl, takhle jsem vám tak akorát připomněl nasraný prasátko a pokud nepřipomněl, tak UTFYT nebo UTFG. Každoganjokrutohustodémonsky jsem se zamyslel a chci vám říct, že jdu spát. Ve vaně jsem byl, zuby jsem si vyčistil, do školy jsem se nenaučil, i když jsem se na to chystal nebo dokonce začal od 19:00 (teď je asi čtvrt na jednu). Takže dobrou noc. Když jsem získal zpátky svoje slunce, procházel jsem se dál a najednou zapadlo Slunce. Konečně se stane něco zajímavého. Procházel jsem se několik minut, když ke mně přišel típek a prohlásil, že prej, esli mám čas. Já že prej upe že nejni problém a že ja mám jako upe hafo času. A von že prej jestli se mi může vyzpovídat nebo co a já že nejní upe problém jako. A on mi řekl svůj příběh: „Jsem bůh s malým b, páč žádnej Bůh, tedy s velkým B neexistuje. Nevěříš mi, ale fajn. Před hodně dlouhou dobou vznikl vesmír. Jak? Z čeho? Z ničeho! Na konci vesmíru, jednou se zhroutí i tenhle svět, vzal Temný Mozel veškerou hmotu a přesunul ji v čase. Tím pádem založil nový vesmír, tento. Takhle to funguje už dlouho, neví se kdo začal a neví se, jak a kde vznikla veškerá hmota, takže tu je trošku paradox, ale koho to zajímá, hlavně že mám co pít, ne? No a Temný Mozel teda stvořil tenhle vesmír, pak si vytvořil pomocníky. Mě a další. Každej sme k něčemu, někdo je jenom k uspokojení Temného Mozlu, někdo aby hlídal svetry (původní (střízlivá) verze zněla světy), někdo aby tvořil. Někdo je k rozveselení, někdo k filozofickým debatám a všichni mají přesně stvořený vlastnosti podle svého účelu. Jedinej já vím o tomhle všem, ostatní to v podstatě mají nařízeno nevědět, oni nemůžou vědět, že jsou roboti, jak byste vy řekli. Ale já jsem lepší a nestydím se za to. Jenže TM je hajzl a když by se někdo dozvěděl pravdu, tak začne TM uctívat atakpodobně, což se mu nelíbí, protože má zvláštní smysl pro humor a strašně ho baví tenhle svět, protože je plnej blbů a ještě dalších podivných hovadin, který sám stvořil. No, ale abych to zkrátil: prostě potřebuju pomoct. Utekl jsem TM, ale on mě chce dostat. Naštěstí není úplně všemocnej, takže o mě zatím neví, ale když bude chtít, tak mě dostane. Jednoduše: potřebuju ukrýt.“ „A jak se chceš schovat, před někým, kdo je skoro všemocnej?“ „Už jsem to promyslel, potřebuju aby si mě schoval do příběhu.“ „Cože?“ „Je to jednoduchý, já ti o sobě řeknu vše a ty mě podle toho vytvoříš v nějakým příběhu a ve skutečnosti mě zabiješ. Později, až se TM zklidní nebo nějak zmizí nebo prostě, až se stane něco, díky čemu budu v bezpečí, tak mě vyvoláš zpět.“ „Jak?“ „Co jak?“ „Jak tě vyvolám zpět?“ „Ty seš pěknej debil, co?“ (zde je nutno podotknou, že této situace se zúčastnil pouze Albýn, já jsem na poslední tři věty odešel a po této větě zase přišel. Tím chci říct, že bůh řekl o Albýnovi, že je pěknej (LOL) a že je debil (konečně někdo)) „Samozřejmě, že je.“ Řekl jsem „Ty si kokot!“ odvětil Albýn. „Jo a já sem zahrabaná kovová myš politá sirupem, kterou předtím znásilnila středa.“ „COOL!“ zařval Albýn. „Ale zpět, víte o tom, že sme v příběhu, kterej píše stupidní osoba myslící si, že má dvě osobnosti o kterých tuhle povídku píše, žeano?“ „Víme.“ Řekl jsem já. „Nevím, páč je to blbost.“ Řekl Albýn. „Hej, autore, nechceš ho na chvíli oddělat?“ prohlásil bůh. A Albýn zmizel. „Výborně, dík!“ „Takže? Jak tě teda dostanu zpět.“ „Úplně blbej, co?“ „Já musím. Kdybych řekl, že vím, tak to nebudou vědět čtenáři, neasi. Debile!.“ Rejpnul sem si. „Sakra, fajn, takže ti to teda vysvětlím. Oba sme v příběhu, já se jenom potřebuju přesunout do jinýho a pak zase zpátky, zatímco tady se někdo, nějak zbaví TM. Chápeš?“ „COOL!“ zařval navrátivší (co to je sakra za slovo? :-O) se Albýn. A tak sem toho típka zabil se slibem, že ho někde, někdy vzkřísím. Tělo jsme rozkouskovali a vzali ho Vietnamcům, kteří s ním něco udělali. Albýn prý tuší, ale já teda moc nevím… Teď si nějak nevzpomínám, kam sem šel potom… Jo! Už vím. Šel jsem po silnici, až na kraj města, kde zapadlo Slunce. Měl jsem docela hlad, takže jsem zašel do kouzelného lesa, kterej začínal těsně za značkou konce města, kde jsem po chvíli našel kouzelný slow food ve kterým vám kouzelnou topinku donese kouzelná víla, která je kouzelně zhulená. A já jsem se kouzelně zamiloval. Když jsem dojedl topinku, dal jsem si živého kozla a vyšel jsem zase ven. Chvíli jsem šel náhodným směrem od města, až jsem došel na mýtinu. „A na mýtině stál s míčem si hrál. Hloupý klouček bez mozku, když uteče mu míč. Zavolá svoji bosorku a ta mu dá klíč. Klíč od kouzelného skladu, kde není jenom míč, ale i pěkný rýč.“ A tak si hloupý klouček bez mozku zpívá a když ztratí míč, dojde si pro rýč, kterým vykope kovovou myš politou sirupem, kterou znásilnila středa a protože klouček je hloupý a nepozná myš od své bosorky, tak udělá… A to je vše děti, dospělí si mohou počkat na pokračování…