Jaká je asi definice boha?

Já jsem bůh Lesem šel muž a žena, když se zastavili, stáli tři, on, ona a jemu. „Cože?“ pomyslel si muž, „Vždyť je moje sestra, proč sem sakra vzrušenej?“ Jeho sestra si toho všimla a okomentovala to: „Cože? Ty seš vzrušenej?“ „Já to taky nechápu, najednou se to prostě stalo…“ „Nevyužijem toho?“ laškovně se usmála, „Cože? Co to sakra říkám?“ „Proč ne? Cože? Co se to sakra děje? Vždyť já s tebou nechci spát.“ „Já s tebou taky ne, ale stejně říkám něco, co bych nikdy neřekla…“ Ale stejně toho využili. Ona při tom brečela a křičela. On vypadal jako, že se mu chce zvracet. Když skončili, zeptala se žena se slzami v očích: „Proč… proč… si to… udělal?“ Rozplakala se ještě víc. „Já nechtěl, já se bránil, ale to prostě nešlo. Jako kdyby mě něco ovládalo. (hehe) „Tohle… je divný. Já jsem to taky chtěla udělat, ale stejně… se mi to nelíbilo….“ „hmm, hmm, hmm?“ „hmm, hmm?“ … Oba na sebe začali mručet a divoce máchali rukama. „Co to sakra bylo?“ zařvali oba zároveň. „Nevím.“ Odpověděl zcela zbytečně muž. Ve stejnou chvíli se oba vydali na cestu. Došli až na silnice, kde začali stopovat, po chvíli jim zastavilo auto a řidič se zeptal, kam jedou. „Někam.“ Odpověděl muž. „Cože?“ Dodal ještě. „Aha?“ pronesl řidič. „tak si nastupte.“ „Neděkujeme.“ Řekla žena a poté, když si uvědomila, co řekla, se začala omlouvat. „Jsem já ten divnej nebo vy?“ zeptal se řidič. „Vy!“ vyštěkla žena. „Aha, tak dík.“ Odpověděl muž. „Ne, pardon, já se omlouvám, to jsem říct nechtěla.“ Znovu se omlouvala žena. „Tohle je divný, ale já vím proč, chcete to říct?“ Zeptal se řidič. „NE!“ Vykřikli sourozenci zároveň. „Tak fajn, ale já vím, že to chcete vědět.“ Řidič se otočil a mrkl na ženu. „Chceme, jenom se evidentně nemůžem bránit tomu, co říkáme.“ „Blbý, co?“ Ozval se neznámý hlas, který jakoby přicházel ze všech směrů. (hehe) „Co se to sakra děje?“ Začala žena naříkat. „Nechte toho“ Muž začal utěšovat svoji brečící sestru a zároveň se jí velmi hlasitě vysmíval. „Promiň, já se nechci smát, mě tohle sere taky, ale já si prostě nemůžu pomoct. Promiň“ omlouval se muž a těsně poté se začal znovu smát. Po několika hodinách cesty, při které nikdo necítil hlad, žízeň a nikdo nepromluvil, dojeli k městu, které se podle cedule jmenovalo „Nikam“. „Já vím, že jste chtěli někam, ale tady je to lepší, zvlášť pro takovej pěknej, zamilovanej pár, jako jste vy dva.“ Řidič se usmál a odjel navštívit Někam. „Zamilovanej? Pár? Cože?“ Řval za autem muž. „Nech toho, měli bysme jít. Sice nevím kam, ale nechci stát tady.“ Přidali se k davu a procházeli městem. „Bůh je všude a může si dělat co chce, věřte v něj a s trochou štěstí vás nechá být. Nevěřte a potrestá vás…“ Řval kazatel a rozdával letáky s nadpisem „Miluj Boha“. „Hledáme hrdiny!“ Hlásal nadpis plakátu. „Nová kniha od neznámého spisovatele!“ Hlásal další. „Teď mi to došlo!“ Řekla žena. (To je teda brzo! Vždyť si jí to řekl ty, tak co jí to vyčítáš?) „Co ti došlo?“ „Teď jsem to zapomněla. Néé!“ znovu se rozbrečela. „Panebože.“ Přidal se k ní bratr. „Jste tam taky?“ Zastavil je neznámý muž. „Cože? Kde?“ zeptali se oba. „V příběhu, co jiného?“ „Cože? V jakým příběhu?“ „V tomhle přece.“ „To je ono! To je to, co mi došlo! My jsme v příběhu a tak děláme něco, co nechceme.“ „Panebože.“ Zařval její bratr. „Takže jste tam taky. No tak potom tu pro vás mám dárek.“ Podal jim knihu a odešel. Jaká je asi definice boha? Stálo na titulu knihy. Muž ji otevřel a četl: Lesem šel muž a žena, když se zastavili, stáli tři, on, ona a jemu. „Cože?“ pomyslel si muž, „Vždyť je moje sestra, proč sem sakra vzrušenej?“ Jeho sestra…“ „Vždyť je to náš příběh“ řekl zcela zbytečně muž a otočil o dvě strany dál na konec knihy. Oba sledovali, jak se před nimi objevuje text o nich samých a udiveně sledovali vlastní osud. „Now, we’re fucked.“ Prohlásila sestra s perfektní výslovností a to i přes fakt, že neumí anglicky. „Přesně! Když už si to řekla, víš co to znamená?“ „Tebe to nepřekvapuje?“ „Jak by mohlo? Za prvé, by mi to musel někdo přikázat, abych to udělal a za druhé, jak se můžu divit něčemu ve světě, kterej není reálnej, ve kterým se může stát cokoliv, protože je to jenom kniha.“ „To je fakt. Myslíš, že když tu budeme jenom stát a nic nedělat, že se v knize něco napíše?“ V tu chvíli se oba zastavili a „nic nedělali“. A tak oba stáli, dýchali, viděli, slyšeli, cítili, ve všech slova smyslech, žili, přemýšleli, nudili se, doufali a přemýšleli. „Asi nejde dělat nic, že?“ Uvědomil si muž. „Pořád něco děláme, ať už používáme smysly, cítíme emoce, přemýšlíme, sedíme a spoustu dalších věcí. Nejde dělat nic, i mrtvej leží, případně stojí, sedí, ale pořád něco dělá.“ Poté se muž podíval do knihy a přečetl si, co se stalo. Přečetl si, že se nudil, že dýchal a přečetl si jak čte knihu. Pak přestal a zamyslel se. Kniha napíše pořád všechno, v knihách je to, co je pro příběh důležité, takže teď se tam nepíše, že dýchám, ale nad čím přemýšlím. Zkontroloval si to v knize a přečetl si svoje myšlenky, pak se zamyslel znovu a uvědomil si, že to co právě řekl, je možná zajímavý, ale určitě ne užitečný. Pak si uvědomil něco jiného. Pokud je v příběhu, pak ho někdo musí tvořit a tak se nahlas zeptal: „můžu se z toho nějak dostat?“ „Hehe,“ odpověděl mu můj hlas. „teoreticky můžeš…“ „Ale?“ zeptal se muž. „Počkej, přemýšlím…“ Po chvíli se muž zeptal: „No? Už něco máš?“ „Když já nevím. Mučit tě už mě nebaví, stačil mi pohled na tebe a tvoji sestru v lese. Jenže co dál? Že bych ti dal nějakej úkol, ať je sranda? No jistě! Já tě pošlu do jinýho svýho příběhu! Já sem génius, že by do Haf, haf? No jistě! Já tě pošlu do toho příběhu a tam se uvidí, co se s tebou stane. Hehe.“ A tak se taky stalo… Muž se objevil na chodbě v domě, společně se svojí sestrou a mužský hlas se jich zeptal: „Jste to vy? Jste opravdu postavy z příběhu?“ „Ano“ odpověděli oba zároveň…