Kapitola dvě

Takhle to mám uložený bez zjevnýho důvodu.

V červnu (schválně jsem si to kvůli tomu našel) jsem sem postnul článek s názvem Kapitola dvě a podtitulem Podvod (odkaz zde). Vím, že se líbil Oupímu, i když netuším proč. Každopádně ten text původně nebyl dokončenej a tenhle text následoval. Potom si Oupí přečetl původní text a tím mě donutil dopsat Podvod. Teď jsem ale našel tenhle text a protože už nevím, co jsem s ním zamýšlel, tak jsem se rozhodl ho postnout, tak jak jsem ho napsal. Možná jich bude víc, protože si procházím svoje starý povídky, možná ho někdy v budoucnu dopíšu, ale zatím vám předkládám nějakou divnou a nepříliš smysluplnou "povídku" s pravděpodobnýma poznámkama pro mě, abych si vzpomněl, co jsem chtěl napsat.

Ok, už končím...

Začíná den!

Vstávám. Vycházím ven. Kolem stromy, ptáci a já. Nevnímám nic kromě zvuků přírody.

Ptáci jsou všude okolo. Jako by zpívali čím dál rychleji. Projíždí auto. A další. Je jich spousta, jsou všude a přidávají se ke zpěvu ptáků. Ptáci se nebojí a přidávájí na síle. Stojím mezi auty a ptáky jako na bojišti.

Blesk!

Přichází z dálky.

Muži kácí stromy a ptáci utichají.

Řeka se začíná rozvodňovat. Stromy povstávají a ptáci s nimi.

Auta mizí. Muži také.

Boj skončil.

Nebo ne?

Kolem pobíhají zajíci.

Jsem v továrně.

Den končí, ale zde se pořád pracuje. Technika rachotí a upocení dělnící se těší až skončí. Od celodenního hluku je bolí uši i hlava. I doma slyší otravný zvuk z práce kolem sebe. Jako by nebylo dost utrpení v práci. Oknem je vidět klaun. Škodolibě se směje na dělníky a pak odchází. Nesnáší svoji práci. Nesnáší děti a jejich křik slyší i doma.

Přesto se směje dělníkům.

Děti se smějí klaunovi. Ne škodolibě, s radostí, která je možná pouze u dětí.

Klaun se zfetoval. Jinak by nebyl schopen pracovat. Rozesmívá děti, ale skutečnosti neví co dělá. Děti se smějí.

Klaun odchází domů

Jsem na závodišti.

Motor burácí. Závod začíná,.

Diváci křičí a komentátor hlásí současné pořadí.

Závod se rozjíždí.

První řidič se zabil a dav řve nadšením.

Auta zrychlují. Komentátor zemřel na infarkt.

Řidiči nevnímáji nic kromě dráhy. Jsou jako zfetovaný klaun. Mimo realitu, slyší pouze motor a vidí pouze silnici. Všichni zrychlují. Přichází zatáčka a přesto všichni zrychlují. Nemohou jinak. Všichni chtějí vyhrát. Motor se rozpadá. Auto je zničené. Řidič leží na zemi a bolí ho celé tělo. Přesto se směje.

Vyhrál!

Začíná další závod. Obloha se zatahuje. Bude pršet. Dav se těší. Víc děště, víc mrtvol. Nejsou škodolibí jako klaun. Jenom se nudí jako dělník v práci. Také slyší otravný zvuk, který jim nedá klid ani doma

Město budoucnosti. Sleduji utahané dělníky jak se vrací domů.

Neslyší nic. Nemají čím.

Muž v obleku jde do práce a sleduje dělníky také. Směje se. Poté pracuje. Zapne počítač. Nasadí sluchátka a je mimo. Slyší otravný zvuk. Vypíná sluchátka. Sekretářka na něj mluví. Odpovídá a posílá ji pryč. Nasadí si sluchátka a hraje závody. Vrací se domů, kde čekají děti a klaun. Klaun je mimo, ale muž ho ignoruje. Stejně jako děti. Ignoruje oslavu jde domů k počítači. Musí pracovat.

Nasadí si sluchátka a zapne závody.

Cestuje v čase. Lítá prostorem. Nevnímá nic kromě otravného zvuku všude kolem. Miluje ho. Zastavuje se. Je na závodech.

Jsem v třesnovém sadu.

Mladé ženy a muži trhají třešně, usmívají se. Ještě neslyší otravný zvuk. Musí čekat. Užívají si mládí a neřeší budoucnost. Muž stojí vedle mě, diví se. Poznává ten sad. Poznává ty studenty. Jsou to jeho spolužáci. Bylo jich dvacet sedm. Dnes jeden z nich neslyší před spánkem otravné zvuky. On to není. Vždy se divil, proč ostatní nedokáží usnout. Nyní chápe. A závidí. Přemýšlí, který spolužák spí klidně. Poznává ji. Chápe.

Nemá uši.

Muž se vrací, klaun odešel, ale já zůstávám. Sleduji muže do koupelny. Bere si holicí strojek. Křičí bolestí. Přichází manželka a děti. Vidí krev. Děti křičí a žena je odvádí.

Muž křičí bolestí, ale pokračuje. Usmívá se. Nemá pravé ucho, slyší pouze holící strojek,. Neslyší děti ani ženu. Nevidí svůj obraz v zrcadle. Nevidí skříně ani vanu. Vidí svět. Žena se vrací. Vytrhává mu strojek z ruky a on se přestává usmívat. Snaží se ho získat zpět. Má ho v ruce a zapíná ho. Žena křičí, ale on nevnímá. Má práci, kterou musí udělat. Odřezává si levé ucho, to které vždy slyšelo víc i míň. To které ho bolelo ze všecho nejvíc a to které nejvíc slyšelo ten otravný zvuk. Neslyší nic. Vidí manželku, vidí děti. Vidí kradoucího klauna. Vidí celý svět. Vnímá křik dětí, i když neslyší. Odchází ven. Žena se o ho snaží zadržet. Neúspěšně. Pronásleduje klauna. Klaun se řítí do pekla. Muž ho sleduje. Klaun slyší otravný zvuk hlasitěji a hlasitěji. Muž ho pouze vnímá. Ví, že je zde. Ví, že je hlasitější.

Pokračují po schodech dolů. Klaun zrychluje a muž s ním. Klaun zakopne a padá doů. Topí se, volá o pomoc. Muž stojí na schodech a směje se. Neslyší ho.

Přichází dábel a bere muže za ruku. Prochází peklem. Procházo ho celé. Otevírá jediné dveře. Muž vchází…

Všude kolem jsou mraky. Muž stoupá nahoru a neví jak. Lidé kolem mají křídla. Vidí bránu. Otevírá se. Muž se usmívá, pochopil. Směje se. Nemůže dýchat kvůli smíchu a ostatní mu podávají nápoj. Muž pije. Zase se usmívá. Lítá kolem a je štastný.

Klaun v pekle…

Dělník v továrně končí práci. Jde domů. Nají se. Pustí si televizi, sleduje ji, dokud neusne. Vstává uprostřed noci. Nají se a usmívá se, protože se vyspal. Jde do postele a snaží se usnout. Nemůže. Jde ven a začíná pít. V hospodě potkává ženu. Jde k ní domů a usíná. Je ráno. Měl být v práci. Spěchá. Nestíhá a je z práce vyhozen, nebylo to poprvé. Začíná pít. Potká muže, pijí spolu. Usínají na lavičce. Muž se probouzí s bolestí hlavy. Jde domů a zvuk je hlasitější. Pije znovu a zvuk utichá. Zapíná televizi a pije. V televizi je klaun. Je zatýkán za znásilnění několika dětí. Muž je smutný a naštvaný. Měl klauny rád. Přestává pít. Shání si oblek a práci. Zvuk je čím dál tišší. Pracuje a před spánkem se usmívá. Ráno vstává za zvuku hudby. Poprvé od školky se upřímně usmívá.

Pracuje víc. Usmívá se víc. Pije víc. Sprchuje se víc.

Pracuje pořád. Usmívá se pořád. Pije pořád. NA sprchu nemá čas.

Usmívá se pořád. Pije pořád. Sprchuje se občas. Na práci nemá čas.

Pije pořád. Nesměje se, nemá čas…

Probouzí se ráno s bolestí hlavy, kterou přestal vnímat. Otravný zvuk je čím dál hlasitější a nejde přehlušit už ani spánkem. Pije víc, aby se vyspal. Ráno vstává unavenější s větší bolestí hlavy. Pije, aby se zbavil bolesti. V noci spí u továrny, aby přehlušil otravný zvuk a v klidu se vyspal. Domů se vrací taxíkem. Taxikář pije s ním. Oba slyší onen zvuk. Muž přichází znaven domů. Pije víc než normálně. Zvuk se zesiluje. Čím víc pije, tím je hlasitější. Muž jde k továrně a pije víc. Přichází taxikář. Pijí spolu. Taxikář odváží opilého muže domů. Naráží do stromu. Muž se usmívá. Vidí světlo. Je červené a vypadé jako od plamenů. Jde po schodech do pekla a po jeho boku stojí taxikář. Oba pijí a pokračují dolů. Taxikář je odveden. Muž stojí s láhví. Čeká. Přichází ďábel. Uřízne muži uši. Muž se usmívá a pije. Neslyší nic. Ďábel mluví. Muž neslyší a pije. Ďábel ho provází peklem. Ukazuje mu jediné dveře a pouští ho dovnitř. Muž je štastný. Odhazuje láhev. Je plná. Brána se otevírá. Muž se směje. Dostává novou láhev. Pije jako nikdy v životě.

Taxikář byl štastný.