CHmpf

A další podobná. S touhle jsem plánoval i něco víc a i tuším co, ale vzhledem k tomu, jak je to napsaný, je nemožný to dopsat, takže předkládám úvod povídky. Možná se vám to bude líbit...

„CHmpf…“

„CHmpf?“

„Jo, chmpf.“

„Proč? Proč chmpf?“

„Ani nevím, ale prostě se to stalo.“

„Ty to nevíš? Ty nevíš, proč si mu řekl chmpf?“

„Ne, nevím.“

„To seš fakt tak blbej? Ty si mu jen tak, bezdůvodně, odpověděl chmpf….“

„Přesně.“

„…. A co se stalo potom?“

„Potom jsem odešel.“

„Cože? Jen tak? A hned po chmpf?“

„Jo“

„Eh… t… co to sakra má znamenat? Tohle vůbec nedává smysl, ses úplně pomátl?“

„Asi jo.“

Přichází další.

„Nazdar.“

„No, nazdar.“

„Ahoj.“

„Jak se máte?“

„Dobře.“

„Dobře, ale počkej, má skvělou historku. Tenhle blázen odpověděl chmpf.“

„CHmpf?“

„Jo, přesně chmpf!“

„Ne, počkej, to si moje chmpf pochopil špatně. To mělo znamenat něco jako „a to mě má zajímat?“ nebo „a to je skvělá historka?““

„Copak to nechápeš? On jenom tak odpoví chmpf!“

„Chmpf? A? Nechápu. Tak odpověděl chmpf. A?“

„Ty si myslíš, že chmpf je dobrá reakce?“

„Jo.“

„Vy ste blázni.“

Odešel.

„Co s ním je?“

„Nevím. Dal si dneska?“

„Nevím, ale asi jo. Proč by neměl?“

„Třeba chtěl zkusit co to udělá?“

„Má na to?“

„Já myslím, že jo?“

„Počkej, to bysme ale měli za ním, ne?“

„Jo, ale nedáme mu to, víš jaká s ním pak bude prdel?“

„Hovado!“

„CHmpf?“

„CHmpf!“

„Teď mě tak napadlo, když už máme tak složitej a blbej jazyk, proč se píše velký „c“ i „h“, když jsou to dvě písmena? To by se mělo psát velký jenom „c“?“

„Ani ne, prostě „ch“ se bere jako jedno písmeno, tak se píše velký, protože na začátku se píše velký písmeno.“

„No jo, ale „c“ je písmeno, „h“ je písmeno. „CH“ je dvojpísmeno a jakéjsi podivnej výmysl.“

„Ne, „ch“ je výslovností jedno písmeno v abecedě se píše jako jedno a jenom je výjimka a je složený ze dvou, ale to nic nemění na tom, že je to jedno písmeno.“

„Jenomže to vypadá strašně blbě.“

„To sice vypadá, ale stejně to nezměníš.“

„Kokotskej svět!“

První se vrací zpět.

„Neříkal si, že jdeš?“

„Někdy určitě ano, ale dnes jsem to neříkal aspoň co vím.“

„Počkej chvíli. Přečtu si to zpátky a podívám se… No jo, fakt, neříkal. Ale odešel si a teď ses vrátil. Proč?“

„Já neodešel, pokud jsem neřekl, že odcházím, jak víš, že jsem to udělal.“

„Protože jsi odešel, ne? To je snad jasný.“

„Jenže já to neudělal, co když jsem ukročil nebo odstoupil nebo tak?“

„Není to jedno, prostě jsi šel od nás, to znamená, že jsi odešel, na pojmenování nezáleží.“

„Ty to nechápeš. Pokud jsem neřekl, že odcházím, tak jsem svojí chůzi udělal v podstatě cokoliv, co si pod tím dokážeš představit.“

„Takže přiznáváš, že jsi odešel.“

„Ne, ty si to jenom myslíš, protože nevíš, co jsem udělal. Já šel od vás, ale mohl jsem zároven přijít, odejít, ustoupit, ukročit, zajít, obejít atakdále.“

„Ano, přišel jsi, pokud to beru z pohledu z někoho za kým si šel, ale já říkám, že jsi odešel.“

„A jak to víš, když jsem to neřekl?“

„Protože jsem to viděl sakra. Mozlu, tohle je hodně vtipný.“

„Ach jo, vy jste blbí.“

Odešel.

„Tak tohle to udělá. Zajímavé.“

„Taky si myslím.“

„Tak zdar?“

„Asi…“

„Tak jo, zdar.“

„Zdar“

A nic se nedělo. Dokud nepřišel další a další.

„Nazdar“

„Nazdar.“

„Jak se máš?“

„Dneska sem si nedal.“

„Cože? Šílíš? Teda, asi jo, ale stejně? Jak tě to napadlo a proč si to udělal?“

„Ještě nešílím, normálně si dávám před asi 15, takže zatím nic. Nevím proč, ale prostě mě napadlo, co se stane a zkusit by se mělo všechno.“

„Jo, jenže na školení se ukazovalo, co to udělá. Copak si to nepamatuješ?“

„Pamatuju, ale tohle je omezování, nemáme zrovna my být svobodní?

„Nejde o svobodu, tady jde o život. Minimálně o plnohodnotnej život.“

„Jak mám mít plnohodnotnej život, když to mám brát a ono mě to nějak mění, abych nezešílel? To není svoboda a to není plnohodnotnej život.“

„Jenže bez něj budeš troska bez kapky rozumu.“

„Jak to víš? Co když jsou jenom nepochopení, ale ve skutečnosti jsou rozumnější a racionálnější. Pokud žiješ v klamu, což žijeme, jak můžeme vědět, že realita je horší, pokud se nezbavíme klamu? Oni nás drží v klamu a o to jim jde, my víme, co se stane, když přestaneme brát a teď se nám zdá, že to bude jenom horší, ale co když je to opravdu jenom zdání.“

„Jim jde o naše dobro.“

„Jak to víš? Oni jsou stejní jako my a uvědom si co my děláme s ostatníma, mučíme, testujeme, vytváříme pokusy a dokonce je vytváříme jenom pro naše potěšení, pro srandu. Proč by jim mělo jít o naše dobro?“

„Evidentně to začíná působit, tohle nemá smysl. Přeju ti hodně štěstí, i když oba víme, jak dopadneš.“

„Jako král…“

„Jak myslíš…“

Setkali se pátej a druhej (ti co si nedali).

„Hele, novej přírustek. Je to dokonalý, co?“

„Naprosto. Tak čistej, tak čistě uvažující jsem nikdy nebyl, je to úžasný.“

„Přesně. Konečně ten svět vidím jasně, najednou vidím realitu.“

„Kéž bych teď mohl pracovat, to bylo perfektní, geniální, nepřekonatelný.“

„Jsou to svině, ale oni ví to? Ví co to dělá? Vyzkoušeli to?“

„Nemohli, vždyť víš co to udělá, nás to čeká taky.“

„Ale proč to udělali? To viděli následky a tak nám přikázali brát. To by ale znamenalo, že nás chtějí ochránit. Jenže tenhle stav je lepší a oni to neví. No jistě. Oni vidí jenom pozdější následky a myslí si, že jsme blázni a proto nám zakazujou pracovat, ale neví, že realita je lepší. Musíme jim to říct.“

„Halo, je tu někdo? Haloo.“

Ozývá se hlas

„Ano?“

„Potřebujem vám něco říct, nutně. Prosím pusťte nás k ven. Musíme to předat dál.“

„A co?“

„Že žijete v klamu a přitom realita je lepší. Prosím.“

„Ale tohle už všichni ví, protože žijí v realitě, zatímco vy žijete v klamu, ale bohužel vám nic nepomůže.“

„Ne počkat. Dobře, když uznáme, že vy jste v realitě a my ne, pustíte nás.“

„Nepustím.“

„Ale my jenom chceme říct, že tohle je lepší než vaše realita.“

„No jistě, klam většinou bývá lepší, proto v něm někteří žijí.“

„Ne počkat! Počkat, z tohohle se nemáme dostat. Odsud se nedá uniknout a ven nás nepustí.“

„Halo? Jste tu ještě? Je nějaká šance se „vyléčit“, jak vy říkáte.“

„Není.“

„Takže tu budeme navždy nebo dokud nás někdo nedostane odsud, což nejspíš nikdy nestane?“

„Přesně.“

O neurčitou dobu později.

„Je čas, neměj strach, je čas, neměj strach, je čas, sem stále s tebou, to ostatní je jen tak, to ostatní je jen tak, je čas, sem stále s tebou, už je tvůj čas, no tak neměj strach, už je tvůj čas, no tak neměj strach, je čas…“

„Co to sakra je?“

„Nevím, ale je to tak.“

„Hele my se přesunujem.“

„No ták, je to sice dávno, ale tohle už sme řešily a určitě víš, na čem jsme se dohodli.“

„No jo, já vím, promiň, ale přece jenom. Kdo ví, jak dlouho sme tady a najednou se hekneme, to je docela divný…“

„To jo, ale neomlouvá tě to.“

„Tak promin.“

„…to ostatní je jen tak, to ostatní je jen tak, to ostatní je jen tak, to ostatní je jen tak, to ostatní je jen tak.“

„Nazdáár, dlouho sme se neslyšeli, jste v pořádku? Tedy v rámci vašeho šílenství, samozřejmě.“

„Já se cítím líp než předtím.“

„Já taky.“

„Vymlouvat vám to nebudu, stejně jsem tu kvůli něčemu jinýmu. Jsem tu, abych vám řekl, že se přesunejete, což už asi víte a taky abych vám řekl, kam a proč. Přesunujete se na planetu, která byla stvořena pro lidi, kteří jsou šílení, tedy i pro vás. Máte tam vše, co potřebujete k životu a vaše schopnosti vám zůstaly, takže si můžete upravit co bude třeba. Nechceme vás tu držet a chceme vám dopřát svobodu, ale vaši práci vám vrátit nemůžeme vzhledem k vašem stavu. Nějaké otázky?“

„Za jak dlouho tam budem?“

„Za chvíli.“

Na planetě se druhej a pátej potkávají s dalšími „šílenci“.

„Vítáme vás ve světě bez moci, ale s čistou hlavou.“

„Nazdar.“

„Nazdar.“

„Asi budete chtít vědět něco o fungování, takže: jídlo je zdarma, ale práce je povinná, pokud chcete jídlo. Obydlí vám pomůžeme postavit, ale práci už si najděte sami, je tady toho spousta. Vzhledem k tomu, že nikdo z nás nikdy nepracoval a ani se nezajímal o technické obory nemáme žádnou potřebnou techniku, takže pokud si něco pamatujete z jiných světů, okamžitě nahlásit do támhleté budovy. Máme tu přístup k některým informacím z dřívějška a pomalu se blížíme k tomu, že budeme moct kontaktovat ostatní světy, který jsme kdysi vytvořily. Nějaký otázky?“

Po velmi dlouhé době se sešlo skoro celé obsazení a jeden z nich promluvil.