Nejsem si úplně jistej.

Co jdu dělat. Ale vím, že jsem to dlouho nezkoušel. Tím se vám snažím naznačit (vysvětlení pro úplný kretény, pokud na to nechcete přijít sami a jste kreténi nebo to už víte, čtěte dál), že vím naprosto přesně co bude následovat. To byla sračka, kterou nikdo nepochopil (řekněte si osobně), mě se nechce. Endless night! To sem ted sice slyšel, ale není to úplně blbej nápad! Celldweller maraton plus všechny dostupný remixy, který ještě nemám. Nah, moc práce. Tahle je to se vším kreténe! Jop, vím! A neřešíš, co? A je to snad problém? Tak si nestěžuj! Vždyt si kurva nestěžuju! Stěžuješ, jenom ne veřejně, takže to všechno slyším já a sere mě to! Kdyby si to říkal veřejně a stal se Milemberem nebo Karmen nebo ..., tak by tvoje druhý já, který neexistuje, nemuselo trpět! Chápeš? Ofc, že chápu, sem ty, ne? Takže? Ok, ok. Takže budu piča a vydržím sám se sebou, zatímco ostatní budou trpět. Jop! Proč ani jeden z nás ještě neřekl tu podstatnou věc? Protože to je na nich, ne? Myslíš, že ví, že tohle všechno je jenom pro ně a mě je to úplně u prdele a ani nevím, co píšu? Ne, ale ten jeden to ví! DOPRDELE! Jestli na to všechno přijde, tak sem v řiti, co? Neřeš! Kdo seš ty? A kdo sem já? Na fnxu to šlo líp, co? Hafo, stačilo změnit přezdívku a věděl sem, co se děje a co mám dělat. Ted nemáš tušení, co? Neměli bysme mluvit v množným čísle? Sem furt někdo chodí a přitom tu není! Ted je to definitivní! Budeš se otáčet? Možná... EDIT: Nemám nejmenší tušení, co nakonec vyleze z textu, co je dole. Možná nic. Každopádně mám už další kapitoly (s tím, že to dole je jedna kapitola) a hodlám pokračovat, pokud to vydrží. Prozatím to jde do nové kategorie s originálním názvem: Mám pokrčenou pusu. Ted sem to dočetl, opravil základní chyby a uvědomil si, že musím přijít s nějakým geniálním nápadem, co s tím udělat, protože tímhle stylem to dopadne jako díla ... (ne, ani já nevím jméno autora, ale vím styl. Asi bych ho měl pojmenovat...). Navíc by se to určitě zařadilo do kategorie básně, takže pokud něco neudělám, tak to bude úplná sračka. Kapitola 1 brutální nástup nové písně, jedem od znovu. Bubly bubly, temný věci jako sovy, lesy a mrtvoly. Voda hrčí! Ozývá se protivný hlas, vycházející se všech stran. Přichází muž a přikazuje mi, abych si sednul. Sedám si a poslouchám. Přichází žena a vyrušuje muže. Muž ji probodne pohledem a poté nožem! Začíná šeptat. Nevím, co říká. Neslyším ho. Možná ani nemluví. Přikazuje mi, abych odešel. Odcházím! Pokládá mi na uši sluchátka. Odcházím pryč. Nevím, co dělá. Neznám ho. Přichází telefon. Zvedám ho. Nic neslyším. Možná bych si měl sundat sluchátka. Ale pak bych neslyšel hudbu. Co to je? Zní to dobře. Vím, že to miluju. Vím, že to znám. Ale přesto to neznám. Kdo vlastně jsem? Nevím, co se děje. Proč se cítím tak štastně? Co se stalo? Poslouchám hudbu a jdu dál. Les je řidší a řidší. Přicházím na mýtinu, kde stojí jelen. Přijdu k němu a pohladím ho. Nebojí se. Nemá důvod. Odcházím pryč. Les je hustší a hustší. Tma je všude. Nevidím. Šlapu do kaluže. Mám mokro v botě. Kdybych slyšel, asi by to čvachtalo. Levá noha mi mrzne. Že by to byla ta hudba? Blikne mi hlavou. Že bych se cítil štastný jenom kvůli hudbě? Poslouchej ji! Ozývá se odevšad. Poslouchám a začínám chápat. Vím, kde jsem. Nejsem v lese. Nemám vzpomínky, jenom pocit. Pocit, že vím kdo jsem a kde jsem. Jdu dál, dokud písen neskončí. Když skončí, nevím co dělat. Další nezačíná a já jsem na konci lesa. Rozhlížím se. Nevidím nic. Za mnou se objeví světlo. Otočím se a vidím muže. Nevím, co chce. Nemluvím. On taky ne. Vytáhne nůž a podá mi ho. Pak mě otočí a vymění sluchátka. Jsem štastný!