A je to tu zas

A nikdo neví co A já si nejsem jistej, jestli to vím taky. A taky si nejsem jistej, co mám vlastně napsat, když to nepomůže. Jak se tak divám, tak se celej život zkrouhl na větu: "proč to dělat, když to nepomůže?" A protože nemám na to, udělat to co chci, tak přemýšlím o budoucnosti, ve které to bude všechno lepší. Až budu mít notebook, až budu na vejšce, až budu pracovat, až budou prázdniny a nejhorší ze všeho, až budu v důchodu. Za pár let už budu přemýšlet jenom o důchodu. Budu sám, možná budu pracovat, číst si, sledovat filmy a seriály a pořád milovat hudbu, ale pořád to bude jenom o tom, že jsem kretén, protože nedělám to co chci. Jenže problém je, že já to dělám. Miluju hudbu, miluju knihy a víc než kdy předtím... A nejhorší je, že sebe omlouvám pomocí ostatních a pořád tvrdím, že kdyby všichni byli jako já, svět by byl krásnej. Asi začínám chápat lidi a vůbec se mi to nelíbí, protože je chápu, protože jsem stejnej. Stejnej kretén jako všichni ostatní, nesnášející sám sebe, nesnášející všechny ostatní, porotože si myslí, že jsou, at už v čemkoliv, lepší než on sám a přitom ví, že jsou stejní pochybovační idioti jako on. Nejtěžší pro člověka je smířit se sám se sebou a mě to nikdy nedělalo problém, až do nedávna... Nesnáším být dospělej nebo aspon dospělejší. A podle mě to se to všechno kazí ženskýma a tuším, že u žen to bude opačně. Proč potřebuju mít ke všemu důvod? Proč mě vždycky musí něco donutit k činnosti? Proč nemůžu jít na policii jenom tak a ignorovat fakt, že náckům se nic nestane? Proč si musím všechno rozebrat logicky a z toho usoudit, že to nemá smysl? Vždyt to celý nedává smysl! Proč mě dojímá každej důkaz dobroty lidí? To už mám o lidech, tak špatný mínění? A proč, když si pořád říkám, že jsem strašně hodnej, to není vidět a nikdo to neví? Nemám nejmenší tušení, co bych dělal bez hudby. Pravěpodobně umřel. Začínám dospívat a nejsem si jistej, jestli se mi to líbí. Ostatní dospívají taky a nelíbí se mi to určitě. Pravděpododbně poprvé píšu dva články zároven. Co to znamená? Miluij Dunu! Ještě jsem ji nedočetl, ale je to jediná kniha po které se člověk cítí jako zfetovanej. Jediný co mě drží naživu, je hudba. Jestli ohluchnu a jakože si myslím, že to jednou přijde. Doufám, že budu natolik srovnanej sám se sebou, že mi to nebude vadit, ale spíš to dopadne hůř. Čím jsem starší tím víc si dokážu věci užívat. Pokud to pujde dál, asi potom umřu, nezabiju se. Na sebevraždu nemám koule, spíš umřu na žal a smutek. Pořád doufám, že svět dostane smysl. Že mě přenesou, protože jsem udělal něco divnýho, co všichni ostatní ví, že nesmí. Že jsou kolem mě kamery a jednou mi to konečně někdo potvrdí. Že jsem tady kvůli nějakýmu úkolu a až ho splním, všechno bude logický. Že ostatní nejsou lidi jako já. Že jednou se všechny zapomenutý myšlenky objeví a dohromady budou dávat smysl. Že jednou se podívám na svoje články a pochopím všechny závorky, všechny vsuvky a všechny doplněný písmena. Není možný, abych si uvědomoval sám sebe. Ale já si uvědomuju sám sebe! A jednou snad pochopím ten divnej pocit, kterej ta věta přináší. Škoda, že už to psaní nefunguje... Ted mi to možná došlo! On ještě není ten správnej čas! Sice to znamená, že jsem kretén, co pořád všechno odkládá, ale možná! Možná ještě není čas! Čím dál tím víc mě sere Dude's Bible, protože pokud to vyjde (a jakože vyjde), tak to jenom potvrdí všechno, co píšu. Tahle část dost blbě navazuje na druhej text, ale naštěstí to nikdo vás nevidí (neviděl by, kdybych to nenapsal). Mám čím dál tím radši Andyho, protože jsem si zvykl na to, že říká všechno na rovinu a už si to neberu osobně jako urážku nebo blbej vtip.