Host do domu

Jedna krátká povídka. Taky třeba deset let stará.

Cestoval jsem dlouho a hledal jsem to správné místo k životu. Prošel jsem toho spoustu, potkal hromady lidí, zažil jsem toho fakt hodně. Jednou, když jsem náhodou vlezl do koupelny a díval se na milující se pár, mě chtěli zabít! No, vážně! Co je na tom špatného? Mě se to líbilo a jim taky. Nebo jednou v kuchyni, kde jsem jenom sháněl jídlo. 

On po mě hodil botou! No co to je? 

Vy lidi, jste pěkně nesnášenliví! Já s vám chci žít v míru, ale vy mě pořád vyháníte.

Když jsem byl ještě malej, tak to bylo o něco lepší. Sice jste mě neviděli rádi, ale málokdy jste si mě všimli. Bylo nás víc, mohli jsme se líp krýt. To byly časy… I když je fakt, že jídla sice bylo víc, ale bylo hnusný.
Vy jste to jedli? A to se nazýváte nejvyspělejším druhem?

Ještě, že jsem se později dozvěděl, že to byly vaše zbytky... Jinak by to bylo na pováženou.

V minulosti jsem se často přesouval. Můj druh, řekněme si to upřímně, není zrovna
rozumově nadanej (já jsem výjimka) a tak jsem hledal nějaký byt, kde bych se mohl rozvíjet,
vzdělávat a kde by mě neustále nechtěl někdo zabít. A tohle, tohle je nejlepší byt, co jsem
našel! Vypadá hezky, je tu vybraná společnost, spousta jídla. Fakt paráda. A ty ženský! Samý mladý studentky. No prostě radost pohledět. Akorát škoda, že se rychle střídají a nedávno mi odešla ta s krásnými černými vlasy. Ale pořád je to nejlepší bydlení, co jsem kdy měl. Ten minulej byt nic moc. Na pěknou ženskou jsem se musel jít podívat až o patro níž. I jídlo bylo o ničem. Psí suchary, co to je? To už radši ten kanibalismus.

Jo, „moje“ maso je dobrý, ale jenom v nejnutnějším případě. Nejsem žádnej nekulturní
barbar, což je vůbec zajímavý spojení, protože za barbary se původně označovali lidé, kteří
neuměli řecky. A to neřeším fakt, že pojem „barbar“ převzali Římané takže v jejich podání mohli
být barbaři vzdělaní a kulturní lidé. Kde jsem na tom byl? Ty studentky ví spoustu věcí a
jedna studuje historii a když se učila, tak mluvila nahlas a já kupodivu lidské řeči rozumím.
Ale je to divný, nemyslím to, že rozumím, ale vaše řeč. Tak nedokonalá a tak složitá. Navíc se
prý mění v různých částech světa. To je taky zvláštní. Prej, že za domem je spousta dalších domů, lidí
a za těmi domy jsou další domy a tak dál. Ne že bych nevěřil, vy lidi jste docela chytří a navíc jste mnohem větší než já, ale stejně se mi to moc nezdá… Teď jsem se trošku rozptýlil, takže zpět. V různých částech světa se mluví různým jazykem, který se od sebe různí, tak jak se domlouváte? Jo, jistě, máte překladatele a každej se učí víc jazyků, ale máte to hrozně složitý. Navíc je jazyk zdlouhavej a nepříliš účinnej způsob komunikace. S tím asi nic neuděláte, ale rozhodně to stojí za zmínku.
Zase jsem odbočil, takže se přesunu k tomu, co vám chci říct. 

Stalo se to docela nedávno. Procházel jsem zdmi z obýváku do kuchyně a šel si pro jídlo. Všechno bylo
v pořádku, jídlo jsem našel a pak jsem uslyšel hudbu. Ve vašich stylech se moc nevyznám, ale
znělo to docela dobře, tak jsem šel do pokoje, si to poslechnout. Vešel jsem a nejenom, že
hudba byla dobrá. Nahá žena oblíkající si podprsenku, kalhotky a punčochy je úchvatnej
pohled vždy. Neříkejte, že jsem prase, tohle je normální, možná ne doslova, když se mně líbí
ženy, ale je normální být vzrušenej. Tak to přiznejte!
Chvílí to bylo vážně skvělý, ale poté, co si mě všiml chlap sedící na křesle, už to bylo
horší. 

„Hele, podívej na to,“ ukázal na mě, „ty jsi ho úplně omámila.“ 

Jak blízko byl pravdě... Vážně to byla radost pohledět!
„Ježíši, fuj, zabij ho.“ 

Cože? Mě? Zabít? Proč? 

„Ten je odpornej.“
V tu chvíli muž vstal a papučí mě rozmáčkl.

"Napadlo tě někdy," zeptal se muž slečny. "Jaký by to bylo, kdyby švábi uměli přemýšlet?"